A nakonec je to všechno jedno

⚜️

A nakonec… nám je to vlastně jedno.

Ušli jsme kus cesty.
Od hříchu ke stvoření.
Od Lucifera ke světlu.
Od autorit k vnitřnímu vedení.
Od strachu k přijetí.
Od iluze k pravdě.

A pak?

Pak přijde bod, kdy už si nekladeš další otázky.
Ne proto, že jsi všechny zodpověděl/a –
ale proto, že už na nich nezáleží.

🕊️ Není to vzdání se.

Je to dospění do místa, kde si můžeš konečně sednout.
A říct:

„Ať už to je jakkoli – jsem v pořádku. A to stačí.“

💡 To, co hledáme, není vysvětlení.

Je to stav.
Ne vědění.
Ale bytí.

🎓 Není to o IQ.

Není to o počtu přečtených knih, kurzů, certifikátů.
Není to ani o tom, kolik životů jsme "prožili",
kolik čakrových systémů zvládli, nebo kolik entit jsme odvedli.

Je to o tom, jestli jsme v sobě.
Jestli jsme doma.
A jestli už nemusíme běžet za světlem,
protože jím prostě jsme.

❓A co víme o tom, kam duše odchází?

Upřímně?

Kulový.
Velký krásný kulový.
A všechno ostatní jsou domněnky, obrazy, výklady, zkušenosti – ale ne jistoty.

A je to v pořádku.

Protože duše není věda.
Duše je poezie.
A poezie se nedokazuje – poezie se žije.

🧘‍♀️ A tak v určitém stádiu... přestaneš hledat.

– Ne protože jsi rezignoval/a.
– Ale protože jsi došel/došla do středu.

Do místa, kde už teorie nejsou zajímavé, protože už neřešíš,
co si o tobě kdo myslí, co po tobě kdo chce nebo kam bys „měl/a“ dojít.

Ty už jsi.

✨ Od zapomnění ke vzpomínce.

Od vzpomínky k poznání.
A z poznání… zpátky do života.

Ne proto, abys něco dokázal/a.
Ale abys tady byl/a.
V lehkosti. V pravdivosti. V tichu.

💛 Protože:

Když se všechno odloží, zůstane jen to, co je skutečné.
A to…
už nic nepotřebuje.

⚜️