Vzpomínáš si, kdo jsi?

Pamatuješ si, jaké to bylo, když ses něco učil/a poprvé?
Ten sladký nádech zvědavosti, když jsi vnímal/a svět očima dítěte?
Nešlo o výkon. Šlo o pocit. O radost. O touhu pochopit.

Každý z nás si pamatuje ten moment, kdy nám něco docvaklo.
Ať už to bylo ve škole, při skládání stavebnice,
při hře nebo jen tak – ten „aha“ moment byl čistý, skutečný a náš.

 A najednou jsi cítil/a: dokázal/a jsem to.
Ne kvůli známce. Ne kvůli potlesku.
Ale proto, že to rezonovalo s tebou.

Pamatuješ si „buchty u babičky“, obědy u maminky
– ne kvůli dokonalosti chuti, ale kvůli energii, kterou do nich vložily.
Pamatuješ si, jaké to bylo zalézt si k rodičům do postele
– ten pocit bezpečí a přijetí.
Pamatuješ si, jaké to bylo být venku, svobodně si utrhnout hrst bobulí,
jak voněla země po dešti, jaký klid byl u vody, jak zpívali ptáci.
Tohle jsme my.

 
Nejsme výkony, nejsme tabulky, nejsme normy.
Ale prožívající, tvořící, vnímající bytosti.

A přesto... jsme na to zapomněli.

Byli jsme naučeni být hračkami systému.
Byli jsme vedeni k výkonu, k tlaku, k popření pocitů.
Byli jsme odvedeni od sebe.

„Musíš víc.“ „Nestačíš.“ „Tady se nepláče.“ „Ukaž výsledky.“

A tak jsme přestali zpívat. Přestali jsme malovat.
Přestali jsme se učit s radostí.
Přestali jsme žít sebou – a začali žít pro něco venku.

Ale duše nezapomněla.
A právě teď je ten čas, kdy se můžeš zastavit – a vzpomenout si.

🌿 Jaké to bylo učit se protože chceš, ne proto, že musíš.
🌿 Jaké to bylo tvořit jen tak – a cítit se plný/á života.
🌿 Jaké to je být zpátky v sobě. V těle. V pocitu. Ve smyslu.

A možná právě teď je čas přestat být hračkou matrixu.
A znovu se stát tím, kým jsi přišel/a být.

Tvořící, vnímavou, svobodnou duší.

Všechno ostatní… počká.