Mozek je fascinující nástroj. Ale taky pěkně zrádný. Dokáže vymyslet řešení problému, složit symfonii nebo napsat knihu... a zároveň tě přesvědčit, že po obědě je život zbytečný, dokud si na chvilku nesedneš.
A pak sedíš. A sedíš. A... je večer.
Mozek není jen továrna, kterou dostaneš při narození. Je to měkký modelovací vosk, který celý život tvaruje:
prostředí, ve kterém žiješ
emoce, které cítíš
jídlo, které jíš
rytmus dne a noci
lidé kolem tebe
a hlavně – návyky, které si vybuduješ nebo necháš narůst jako plevel.
Mozek je vlastně výkonný asistent, který se ale snaží šetřit energií. A proto: "Už jsi to dělal/a včera? OK, uděláme to dneska stejně. Co na tom, že to nefungovalo."
Stres není jen výbuch. Často je to tiché přetížení systému, které tě nenápadně vede k:
odkládání rozhodnutí
rozplizlosti
lenosti (přetvářenou do „počkáme, až si to sedne“)
přemýšlení tak dlouho, až zůstaneš stát
šílenství povinností, které jsi si na sebe navěsil/a
Ale ne směrem kupředu. Spíš směrem do vývrtky. A právě tehdy se dějí ty zvláštní dny, kdy třeba dva dny víš, že potřebuješ přesadit rostlinky – ale pořád se k tomu nedostaneš. Děláš tisíc věcí, které nejsou důležitější. Jen jsou dostupnější pro mozek, který chce „úkoly“ a ne kontakt s duší.
Přesazování rostlin volá tvoje duše. Mozek ale říká: „To je složité, zašpiníš se, potřebuješ klid,
nemáš všechno připravené.“ A tak uteče jeden den.... a další.....
A proč mozek nemá rád kontakt s duší? Protože duše je nepředvídatelná. Nestojí o kontrolu. Netouží po jistotách. Mozek touží po bezpečí, duše po růstu. Mozek potřebuje plán. Duše potřebuje směr. Mozek chce potvrzení. Duše důvěru. A tak když duše zavolá – „pojď přesadit rostlinky“, mozek se zalekne, že to není v tabulce, není to efektivní, není to nutné.
Ale ve skutečnosti je to to nejživější, co můžeš udělat. Protože když neposlechneš duši, zůstaneš v režimu přežití. Když ji poslechneš, začneš žít.
Zní to paradoxně, ale je to tak. Příliš myšlení bez akce vytváří:
únavu z představ
falešný pocit, že „už jsme něco udělali“
ztrátu chuti
odpor k pohybu
a hlavně: vnitřní zkrat typu "to nemá smysl, to počká, to je moc."
Například:
Po jídle: mozek zahlásí „počkáme“. Jenže jakmile se tomu poddáš, vstupuješ do módu: odklad, otupění, únava. Ale když se zvedneš a nádobí umyješ hned, nestihne to spustit pohodlný režim.
Až příliš často říkáme „nechce se mi“ a myslíme tím „můj mozek navrhuje, a já to beru jako rozkaz.“ Ale mozek není kapitán. Je to nástroj. Výpočetní centrum. A když ho nenecháš u kormidla:
zvládneš víc
jsi jasnější
nejsi roztěkaný/á
děláš věci dřív, než tě mozek stihne sabotovat
Mozek je opatrný, výkonný, logický. Ale netvoří. Tvoří někdo jiný:
tvoje intuice
tvoje duše
tvoje vnitřní já
nebo jak tomu říkáme s láskou – ten kreativní Janek uvnitř, ta múza
Ten Janek, ta múza jsou tím, kdo:
vymyslí barvy, které neexistují
spojí věci, co by mozek oddělil
řekne: „Pojďme to zkusit, nevíme jak, ale půjdeme.“
Mozek tě chce ochránit. Ale tvoje vnitřní bytost tě chce rozkvést. A ty jsi tu, abys kvetl/a. Ne přežíval/a.
Mozek není problém. Problém je, když mu necháme řídit náš den.
Nejsi jeho otrok. Jsi jeho dirigent. A dirigent nečeká, až se houslista rozhodne, jestli se mu chce hrát. Dirigent zvedne ruce – a hraje se.
A když se do toho přidá ten vnitřní janek s barvami a fantazií? Pak se neděje povinnost. Pak se děje ŽIVOT.
Zvedni ruce. Umyj to nádobí. Přesaď ty rostlinky. A večer budeš překvapený/á, co všechno jsi dokázal/a zvládnout, když mozek nedostal prostor sabotovat tempo života.