Mozek není kormidlo

Jak funguje mozek (a jak ho nepustit ke kormidlu)

Mozek je fascinující nástroj. Ale taky pěkně zrádný. Dokáže vymyslet řešení problému, složit symfonii nebo napsat knihu... a zároveň tě přesvědčit, že po obědě je život zbytečný, dokud si na chvilku nesedneš.

A pak sedíš. A sedíš. A... je večer.

Co ovlivňuje mozek – kromě „toho, jací jsme“?

Mozek není jen továrna, kterou dostaneš při narození. Je to měkký modelovací vosk, který celý život tvaruje:

• prostředí, ve kterém žiješ

• emoce, které cítíš

• jídlo, které jíš

• rytmus dne a noci

• lidé kolem tebe

• a hlavně – návyky, které si vybuduješ nebo necháš narůst jako plevel.
  
  

Mozek je vlastně výkonný asistent, který se ale snaží šetřit energií. A proto: "Už jsi to dělal/a včera? OK, uděláme to dneska stejně. Co na tom, že to nefungovalo."

Kdy se mozek dostává do stresu (a my o tom ani nevíme)

Stres není jen výbuch. Často je to tiché přetížení systému, které tě nenápadně vede k:

• odkládání rozhodnutí

• rozplizlosti

• lenosti (přetvářenou do „počkáme, až si to sedne“)

• přemýšlení tak dlouho, až zůstaneš stát

• šílenství povinností, které jsi si na sebe navěsil/a
  
  

Když mozek zůstane bez řízení, převezme kontrolu. 

Ale ne směrem kupředu. Spíš směrem do vývrtky. A právě tehdy se dějí ty zvláštní dny, kdy třeba dva dny víš, že potřebuješ přesadit rostlinky – ale pořád se k tomu nedostaneš. Děláš tisíc věcí, které nejsou důležitější. Jen jsou dostupnější pro mozek, který chce „úkoly“ a ne kontakt s duší.

Přesazování rostlin volá tvoje duše. Mozek ale říká: „To je složité, zašpiníš se, potřebuješ klid,
nemáš všechno připravené.“ A tak uteče jeden den.... a další.....

A proč mozek nemá rád kontakt s duší? Protože duše je nepředvídatelná. Nestojí o kontrolu. Netouží po jistotách. Mozek touží po bezpečí, duše po růstu.  Mozek potřebuje plán. Duše potřebuje směr.  Mozek chce potvrzení. Duše důvěru. A tak když duše zavolá – „pojď přesadit rostlinky“, mozek se zalekne, že to není v tabulce, není to efektivní, není to nutné.

Ale ve skutečnosti je to to nejživější, co můžeš udělat. Protože když neposlechneš duši, zůstaneš v režimu přežití. Když ji poslechneš, začneš žít.

Moc přemýšlení = zkrat

Zní to paradoxně, ale je to tak. Příliš myšlení bez akce vytváří:

• únavu z představ

• falešný pocit, že „už jsme něco udělali“

• ztrátu chuti

• odpor k pohybu

• a hlavně: vnitřní zkrat typu "to nemá smysl, to počká, to je moc."
  
  

Například:

Po jídle: mozek zahlásí „počkáme“. Jenže jakmile se tomu poddáš, vstupuješ do módu: odklad, otupění, únava. Ale když se zvedneš a nádobí umyješ hned, nestihne to spustit pohodlný režim.

Mozek není šéf. Ty jsi šéf.

Až příliš často říkáme „nechce se mi“ a myslíme tím „můj mozek navrhuje, a já to beru jako rozkaz.“ Ale mozek není kapitán. Je to nástroj. Výpočetní centrum.  A když ho nenecháš u kormidla:

• zvládneš víc

• jsi jasnější

• nejsi roztěkaný/á

• děláš věci dřív, než tě mozek stihne sabotovat
  
  

A kdo je ten, kdo tvoří?

Mozek je opatrný, výkonný, logický. Ale netvoří.  Tvoří někdo jiný:

• tvoje intuice

• tvoje duše

• tvoje vnitřní já

• nebo jak tomu říkáme s láskou – ten kreativní Janek uvnitř, ta múza
  
  

Ten Janek, ta múza jsou tím, kdo:

• vymyslí barvy, které neexistují

• spojí věci, co by mozek oddělil

• řekne: „Pojďme to zkusit, nevíme jak, ale půjdeme.“
  
  

Mozek tě chce ochránit. Ale tvoje vnitřní bytost tě chce rozkvést.  A ty jsi tu, abys kvetl/a. Ne přežíval/a.

Závěr:

Mozek není problém. Problém je, když mu necháme řídit náš den.

Nejsi jeho otrok. Jsi jeho dirigent.  A dirigent nečeká, až se houslista rozhodne, jestli se mu chce hrát. Dirigent zvedne ruce – a hraje se.

A když se do toho přidá ten vnitřní janek s barvami a fantazií? Pak se neděje povinnost. Pak se děje ŽIVOT.

Zvedni ruce. Umyj to nádobí. Přesaď ty rostlinky. A večer budeš překvapený/á, co všechno jsi dokázal/a zvládnout, když mozek nedostal prostor sabotovat tempo života.