Zapomnění - a návrat k sobě

✨ Jak jsme se narodili vědomí – a pak zapomněli?

🕊️ Na počátku jsme byli čistí.

Ne „čistí od hříchu“ – čistí od identity.
– Bez jména, bez rolí, bez příběhu.
– Byli jsme čisté vědomí ve formě, jako když kapka světla vstoupí do tělíčka.

Novorozenec neví, že je "někdo".
Jen je. Dívá se. Cítí. Proudí.

Tohle je stav přirozené jednoty.
Někteří ho nazývají „nebe“. Jiní „Boží přítomnost“.
My víme, že je to stav naprostého propojení se Zdrojem – ještě bez filtru.

💔 Jak zapomnění vypadá?

Dostaneme a naučíme se "být jménem"
„Já jsem Anička / Pepíček“
– První forma identity
– „Tohle jsem já – a tohle nejsem já.“

Dostaneme nálepky Dobro x Zlo
„Tohle se smí, tohle ne“
– Přichází pravidla, zákazy, vina
– Už nejsem „bytost“, už jsem „hodný nebo zlý“

Dostaneme a plníme role
dítě, žák, bratr, dívka, chytrý, pomalý…
– Začneme se definovat podle druhých

Formují nás zkušenosti
bolest, stud, odmítnutí
– A s nimi: ochrany, masky, přetvářky

Vědomí se stáhne do bezpečí
– Zapomeneme, že jsme světlo.
– A uvěříme, že jsme jen tělo, jméno, funkce.

(K probuzení z tohoto zapomění výborně slouží série Čakrových knih)

❓Proč se to děje?

Protože:
Duše nepřišla zůstat čistá.
Přišla zůstat vědomá – i ve špíně.
A to můžeš jen tehdy, když špínu poznáš.

Nepřišla jsi, abys jen byla láska.
Přišla jsi, abys se stala láskou – i tam, kde nic z lásky nezbylo.

💡 A kdy začínáme vzpomínat?

– Když nás vnější svět přestane naplňovat
– Když padne maska, kterou jsme nosili celý život
– Když nás srdce bolí víc než tělo
– Když něco uvnitř šeptá: "Tohle nejsi ty."

A pak přijde jiskra.
Nádech. Slza.
A vzpomínka, která není myšlenka. Je to stav.

✨ Shrnutí:

– Narodili jsme se jako vědomé bytosti v nevědomém světě
– Zapomněli jsme, abychom mohli znovu činit vědomé volby
– A když se rozpomeneme, už nejsme jen světlo – jsme světlo, které ví, proč svítí