Nemusí to bolet

Bolí to… nebo tomu jen nerozumím?

Jsou chvíle, kdy nás něco zasáhne tak hluboko, že se nám chce křičet do nebe.
„Proč to bolí? Proč já? Proč teď?“
A někdy se bolest změní ve vztek. Jindy v ticho. A někdy v rezignaci.

Ale co když bolest není nepřítel?
Co když je to jen zpráva – že něco nechápeme?
Že něco není v souladu s námi, nebo že nechápeme, co se děje s někým jiným?
Co když bolí to, čemu se bráníme, nebo to, co se snažíme ovládnout?

Možná to vůbec nemusí bolet tolik, když pochopíme, proč to přichází.

Když bolí tělo…

Bolí kosti, svaly, únava, tlak, zánět.
Ale co když tě nebolí tělo samotné,
ale to, že ho přetěžuješ, ignoruješ, opouštíš?

Možná ti nevadí vstávat… ale vadí ti, kam vstáváš.
Možná ti nevadí jít… ale bolí tě, že jdeš proti sobě.

Když bolí vztahy…

Hádkami, nedorozuměním, mlčením, tlakem.
Ale co když tě nebolí ten druhý – ale tvé vlastní nevyřčené pocity?
Možná jsi příliš dlouho zůstával/a někde, kde jsi dávno nebyl/a.
Možná jsi někoho držel/a silou, protože tě děsila prázdnota, kterou by zanechal.

Když bolí emoce…

Smutek, zklamání, žárlivost, vztek.
Ale co když tě nebolí emoce samotná – ale to, že jsi si ji nedovolil/a prožít, když byla malá a měkká?
Teď už přišla jako vichřice. Ale kdysi to byl jen vánek. A tys ho ignoroval/a.

Když bolí láska…

Nebo spíš její nedostatek.
Ale co když tě nebolí, že tě někdo nemiluje – ale že jsi zapomněl/a, jak milovat sebe?
Co když jen hledáš zrcadlo, které ti nikdy nemohlo ukázat to, co jsi neviděl/a uvnitř?

Když bolí pravda…

Někdy je ostrá jako břitva.
Ale jindy bolí jen proto, že jsi ji dlouho věděl/a a nepřijal/a.
Možná jsi mlčel/a, i když tělo křičelo.
Možná jsi šel/a s davem, i když tě tvá vlastní duše táhla jinam.

Když bolí jasnozřivost…

Vidět hlouběji není snadné.
Ale co když tě nebolí to, co vidíš, ale že to nevidí ostatní?
Nebo že ti to nevěří. Nebo že tě to odděluje.
Ale ta bolest není vina tvého daru.
Je to jen cena za jeho nepřijetí – často tvé vlastní.

Když bolí smrt…

Ale co když tě nebolí smrt sama – ale ztráta kontroly?
Neschopnost zabránit, pochopit, změnit.
Ale duše má svůj plán.
A někdy to největší, co můžeš udělat, je nechat ji odejít.
Jak můžeš vědět, komu je líp - jestli těm přeživším
nebo těm, co odešli?
Každý naplní svůj vlastní pohár. Ať se ti to líbí nebo ne.

Když bolí postižení, nemoc, omezení…

Ale co když tě nebolí samotný stav – ale že ho nechápeš?
Co když ta duše, která si to nese, si to vybrala?
Pro růst. Pro prožitek. Pro vývoj.
A co když je největší úleva v tom nechtít to změnit, ale respektovat to?
A když to ty sám/sama nežiješ, jak víš, že ten s postižením, emocí,
omezením - na tom není líp než kdyby byl/a zdravý/á?

Když bolí, že nemůžeš pomoct…

Že někdo blízký dělá rozhodnutí, která bolí i tebe.
Ale co když tě nebolí to, co dělá on – ale to, že to nechceš nechat být?

Možná nejsi spasitel/ka.
Možná ta duše nepotřebuje zachránit, ale být viděna, přijatá, respektovaná.
A to je ta největší láska – nechat druhého žít, i když tomu nerozumíš.

Takže znovu…

Bolí to. Ano.
Ale možná to bolí jen, protože jsi nepochopil/a, co se opravdu děje.

Někdy, když porozumíš, bolest zmizí.
A nebo… zůstane. Ale bude měkčí. Přirozenější. Únosná.

Protože nebudeš bojovat.
Jen budeš… chápat.