Lucifer je padlý anděl.
Zpyšněl, chtěl být jako Bůh.
Byl svržen z nebes do pekla.
Je symbolem pýchy, vzpoury, svodu.
Je zosobněním ďábla, zla a zkázy.
Tak to říká náboženství.
Ale je to pravda?
Co když...
Lucifer není temnota.
Ale světlo, které se odmítlo podřídit slepé poslušnosti.
Co když to nebyl pád, ale sestup?
Vědomé rozhodnutí vstoupit do hmoty, do oddělení, do zkušenosti.
To je jeho původní význam.
Žádný ďábel.
Žádné rohy.
Žádný ocas.
Jen bytost světla, která přinesla poznání, svobodnou vůli, možnost volby.
A právě proto byl označen za nebezpečného.
Protože ten, kdo přináší svobodu, rozbíjí struktury moci.
Církev.
Systém.
Hierarchie, která nemůže přežít, pokud lidé poznají, že Bůh není nad nimi, ale v nich.
A tak vytvořili příběh:
„Neuposlechl. Vzbouřil se. Byl potrestán.“
→ aby každý, kdo projeví sílu a vědomí, měl pocit VINY.
Je zrcadlo.
Zrcadlo svobodné vůle.
– Můžeš tvořit.
– Můžeš cítit.
– Můžeš zvolit, co v tobě zvítězí.
→ To je největší dar – i největší zodpovědnost.
Je to princip vědomého oddělení.
Vědomého sestupu do světa forem.
Tam, kde nic není jisté – jen to, co si zvolíš.
A proto se ho bojí.
Ne proto, že je zlo.
Ale protože tě dělá svobodnou.
A svobodná bytost nejde řídit.
– Lucifer není pád. Je sestup.
– Není pokušení. Je možnost.
– Není trest. Je volba.
– Není peklo. Je poznání.
A každý z nás ho nese.
Ve chvíli, kdy se rozhodneme rozsvítit vlastní světlo –
a jít do světa, který nás za to může nenávidět.
V čem ses bál být jako Lucifer?
Kdy ses zastavil, abys nebyl "příliš silný", "příliš svobodný", "příliš jiný"?
A co kdyby právě to bylo tvoje světlo?