Nedovolím si to.... 

„Vím, co potřebuji. Ale nedovolím si to.“  ...a odkud se to v nás bere? Někdy slyším jednu větu pořád dokola. Jemně vyslovenou. Občas se smíchem. Často se smutkem. „Já vím, co potřebuju... ale nedovolím si to.“

Potřebuju den ticha.
Potřebuju být chvíli sám/sama.
Potřebuju odejít z práce.
Potřebuju zůstat.
Potřebuju se nadechnout.
Ale nedovolím si to.

🎭 Odkud se tohle v nás bere?

Z domova, kde „dobré holky nezlobí“ a „správní chlapi vydrží všechno“.
Z generací, které přežívaly, ne žily.
Z naučené role, že hodnota člověka se měří podle výkonu, ne podle bytí.
Z pocitu, že když si něco dovolím, někdo jiný bude trpět. A tak radši trpím já – tiše, poslušně, "správně".

🔄 Příklady z dneška:

Žena, která ví, že je vyčerpaná. Ale její muž má novou práci, je zaneprázdněný, a tak si nedovolí vzít si den pro sebe. Protože by to „nebylo fér“.  (Ale kdo je spravedlivý k ní?)

Jiná žena ví, že její vztah je dávno mrtvý. On nemaká. Ona dře. On poslouchá maminku.  (A ona si nedovolí odejít. Protože co by řekli ostatní? Protože co by bylo pak? Jak by to zvládla?)

A já? Taky jsem to znala. A někdy to ve mně ještě šeptá.  „Teď ne. Ještě chvilku vydrž. Ještě to není dost špatné.“

🕯️ Pravda je taková:

Dovolovat si je dovednost. Není to drzost. Není to rozmazlenost. Je to vědomé rozhodnutí: být k sobě dobrý/á. Nikdo jiný ti to nedovolí za tebe. Můžeš čekat celý život. Ale to svolení nepřijde zvenčí. Musí přijít zevnitř. Co si nedovolíš dnes, se zítra ozve jako nemoc, únava nebo prázdno. Tělo ví. Duše ví. Jen hlava se ještě brání.

💬 Tak si to zkus říct nahlas:

 „Dovoluju si to, co potřebuji.“
„Dovoluju si být šťastný/á, klidný/á, sám/sama sebou.“
„Dovoluju si říct dost.“
„Dovoluju si žít tak, jak cítím, že je pro mě dobré.“

A pokud to zatím nejde nahlas, říkej to šeptem. Klidně každý den. A jednou...to bude tvoje nová pravda.

Proč se to děje? Proč se bojíme "dovolit si"?

Je to přenos role oběti – ale maskovaný za dobro, ohledy, spravedlnost, loajalitu. A taky je to spoluutrpení. Takové to: "Když ty trpíš, nemůžu být šťastný/á. Musím taky nést tíhu. Jinak bych byl/a necitlivý/á."

Co je tohle za móres?

Je to dávný mechanismus přežití v rámci smečky, rodu, rodiny. Už jako děti cítíme, že:

• když máma trpí, musím být hodnž/á, nenáročnž/á, neobtěžovat

• když táta nezvládá, musím pomoct, zachránit, zatnout zuby

• když je doma napětí, je nebezpečné být v klidu, protože ten klid vyvolá hněv, žárlivost, výčitky

• když je někdo v rodině obětí, přece nemůžu být šťastná/á, silná/á, svobodná/á – to by byla zrada
  
  

Tak se zrodí věrnost bolesti. Nevědomá loajalita k utrpení, která nám říká:

• „Když se máš líp než ostatní, je s tebou něco špatně.“

• „Neopouštěj ty, co trpí. Zůstaň s nimi v temnotě, jinak jsi zrádce.“
  
  

Tohle není soucit. To je svázání.

A kde to začíná?
U dětí, které milují bezpodmínečně.
U dětí, které by radši samy onemocněly, než aby máma brečela.
U dětí, které neuměly rozlišit: Tohle není moje bolest.
Tak si ji vzaly za svou.

A kde to končí?

Dokud si to neuvědomíme, nekončí to. Jen se to mění v:

• „Nezlobím, aby máma měla klid.“ → „Nedělám změny, aby ostatní měli klid.“

• „Nevyjadřuju potřeby, abych nebyl/a přítěží.“ → „Neberu si čas pro sebe, abych nebyl/a sobec.“

• „Nechci být šťastný/á, když ostatní nejsou.“ → „Radši si to odepřu, ať se necítí špatně.“
  
  

A tak trváme ve spoluutrpení. Ale vypadá to jako láska. A vypadá to jako správné. Ale správné by bylo žít svou pravdu. A ukazovat ostatním, že můžou taky.

🌱 Kde se rodí chuť trpět společně?

1. Kmen. Oheň. Strach. Přežití.
   U ohně se sedělo, když někdo umřel, když přišla bouře, když došly zásoby. Společná bolest znamenala spojení. Kdo neplakal s ostatními, byl odcizený. Nebezpečný. Zrození pudu: "Pokud netrpíš s námi, nejsi
   s námi."
   
   

2. Rodina jako první smečka. Dítě jako radar.  Dítě se narodí čisté. Ale brzy zjistí:

• Máma je unavená.

• Táta je naštvaný. A radost sem nepatří. 

• „Když budu taky smutný/á, budou mě mít radši.“ 

• „Když budu veselý/á, budu drzé, nevděčné dítě.“
  
  Zrození programu: "Zasloužím si lásku, jen když trpím s ostatními."

3. Kolektivní vědomí a kulturní vzorce

• Křesťanská Evropa: trpět je ctnost. 

• Východní Evropa: přežívání. Války. Nedostatek. Slzy = síla. Radost = podezřelý/á. 

• Komunismus, poslušnost, potlačená individualita 

• „Radost je luxus. Ticho, ať nás neslyší.“ 

• „Když trpíš s námi, jsi hodný člověk.“

Tak se z bolesti stane jazyk.

 Společné stěžování je spojovací rituál. Když začneš mluvit jiným jazykem – jazykem radosti, síly, klidu – přestane ti být rozumět.  A jejich duše se začne bránit. Aby nemusela připustit: „Možná bych mohl/a taky přestat trpět. Ale bojím se být sama.“

Shrnutí: Proč trpíme společně?

• protože tak se drží smečka pohromadě

• protože to dělali naši rodiče a jejich rodiče

• protože to má vypadat jako empatie

• protože když někdo přestane trpět, zrcadlí ostatním, že můžou taky – a to bolí
  
  

Kořen?

Strach z opuštění. Strach z vyloučení. Touha být součástí. I za cenu, že zradím sebe.

🐺 Jak to chodí ve zvířecí smečce?

Ve zvířecí smečce je přežití skupiny víc než přežití jedince. Síla se uznává, ale jen pokud chrání, vede a drží rovnováhu.  Alfa je silná – ale slouží smečce. Nevyvyšuje se, jen vede. Kdo ohrožuje klid smečky, ať už slabostí nebo přílišnou nezávislostí, bývá odstrčen. Pro dobro celku. Tady se rodí prastarý vzorec:
„Nepřizpůsobivý je hrozba.“

Jak to chodí v lidské smečce?

Lidská smečka (rodina, společnost, komunita) už nebojuje o přežití těla – ale o přežití vztahů, rolí, pravidel.

A tak:

• když jsi v klidu – urážíš ty, kdo jsou ve stresu - „Proč ty se máš dobře, když my trpíme?“

• když jsi šťastná – štveš ty, kdo si to nedovolili - „Kdo ti dal právo vidět svět jinak?“

• když se uzdravuješ – zrcadlíš ostatním, že můžou taky… a to bolí - „Buď zase jako my. Patříš k nám.“

• když odcházíš z nefunkčního vztahu – jsi rozvraceč smečky
  
  

Věrnost smečce je silnější než pravda. A tak se radši pokřivíme, zůstaneme menší, přestaneme mluvit – jen aby nás smečka nevyobcovala.

A proto se "síla a zdravý rozum" neodpouští. Protože nejsou v souladu s kolektivní bolestí. Protože narušují dohodu mlčet a trpět společně.

Ale víš co je zvláštní? Když někdo opravdu vytrvá ve své síle a míru – tak místo boje začne ostatní inspirovat. A najednou…

„Hele, on/a může být šťastný/á... možná já taky.“
„On/a se nenechá manipulovat… možná nemusím ani já.“

A pomalu… se smečka začne uzdravovat taky.