Dej nejkrásnější část dne sobě. Ne práci. Ráno. Nejkrásnější čas dne.
Jsi neopotřebovaná, ještě jsi na vlně tvořivosti, ještě nejsi unavená.
A právě tenhle čas... dáš většinou PRÁCI. Ale co kdybys ho dala sobě?
Vážně, není to žádná duchovní berlička. Když jsi "jen doma", jsi k dispozici 24/7.
A tak... nemáš na sebe prostor. Ne proto, že by neexistoval.
Ale proto, že sis ho nevymezila. A právě tady přichází na řadu rituály.
Žádná magie. Vědomá struktura.
✅ Ráno se ladím na sebe. Tohle je můj čas. Ne na rychlou kávu a inbox.
Tancuji, cvičím, zpívám, medituji, čtu knihu, píšu si poznámky, přemýšlím nad sebou,
jdu na procházku, barvím si vlasy, nehty, cokoli... cokoli... co mi udělá radost a nabije mě
další porcí super energie!!!
✅ Ptám se těla: Na co se cítíš? Co potřebuješ?
Tělo není blbec. Tělo ví i když hlava ještě neví. Umí říct, co potřebuje a na co se cítí.
✅ Sepíšu si jasně: Co dnes udělám? Kolik tomu dám času?
Papírový seznam. Ne v hlavě. Proč? Čti dál....
✅ Před prácí: rituál ZAČÁTKU. Vymezení. Záměr.
Jasně si stanovím ZVLADATELNÉ množství práce
a jasné časové rozmezí. Žádné musím ještě to a tamto a onto....
✅ Po práci: rituál UKONČENÍ. Poděkování. Odpoutání.
Zvládla jsem to! Děkuji si! Procítím si tím uznání za provedenou práci
a radost z hotového úkolu. A taky - budu vědět, co jsem udělala.
Když pobíhám po domě nebo bytě 24/7 - pořád mám pocit, že toho je málo
a ani nedokážu vyjmenovat, "CO VŠECHNO" jsem udělala.
✅ Mezi bloky: pauza s vědomým nadechnutím. Neutíkám hned do další věci.
Dám si pauzu, protáhnu se, nebo jen zírám z okna ven, do knihy... to je fuk.
Ale dám si takovou pauzu, abych se cítila dostatečně silná. Ne přetažená.
Nezačínej den zbytkem. Kolik žen začíná den tím, co musí?
Kolik z nich končí vyčerpané, ne proto, že by toho bylo moc,
ale proto, že nikdy nedostaly samy sebe.
✅Vybuduješ si pevný energetický základ
✅Máš motivaci tvořit, protože neodkládáš své touhy a potřeby
✅Tvé dávání druhým vychází ze zdroje energie, kterou máš, ne z dluhu a vyčerpanosti
Práce se rozplizne, když ji neohraničíš. Práce nemá dno. Neumí skončit sama.
Pokud ji nevymezíš, bude se rozpínat jako tvoje stará zodpovědnost v převleku.
⚡⚡⚡⚡⚡⚡⚡
Když to nesepíšeš na papír - mozek ti bude donekonečna generovat další a další práci.
Nikdy toho nebude dost.Tvůj mozek miluje otevřené smyčky.
A když mu je nezavřeš vědomě ty, on je bude znovu a znovu generovat, protože si myslí, že ti tím pomáhá.
Tohle se nazývá Zeigarnikův efekt (ano, má to i vědecký název! 😄)
➡️ Mozek si líp pamatuje nedokončené úkoly než ty uzavřené
➡️ A má tendenci je neustále znovu vytahovat na povrch,
i když už se jim věnovat nechceš
➡️ Pokud je nemáš sepsané nebo vědomě uzavřené, mozek si říká:
"Ale co když na to zapomeneš? Radši to připomenu znovu..."
Pak vzniká to, že:
„Mozek bude donekonečna generovat další podněty, reakce, scénáře.“
Protože úkol není uzavřený – je to jako zavřená kniha s rozepsaným koncem.
A mozek to nenávidí. 😅
Sepsat úkoly = zavřít smyčku. Tělo se uvolní, mozek vypne kontrolku „nezapomenout!“
Vymezení času a rozsahu = rámec pro energii. Jinak se rozplizne
Rituál ukončení = signál „hotovo“. Mozek miluje ukončení víc než cokoliv jiného
Ano. Mozek má radost, když něco generuje – pokud mu chybí jistota.
Ale když mu dáš papír, rámec a „hotovo“,
je šťastný ještě víc – protože ví, že se může konečně nadechnout.
Ale ty už nechceš být služka 24/7.
Tvoje energie je dar. Dej ho nejdřív sobě.
A pak... teprve pak, když jsi nasycená, vyladěná a v pohodě,
...pak klidně napiš e-mail, postarej se o děti, navař, vytvoř něco, uklízej...
Ale už ne jako vyčerpaná žena bez hranic. Nýbrž jako světlo, které si nejdřív posvítilo na sebe.
Odejdi z režimu "musím". Vrať se k "volím si".
Tohle není rozmazlenost. Tohle je tvoje energie, konečně ve tvých rukou.
Zkus si říct "musím" a pak "volím si...", "rozhoduji se" - a co z toho cítíš jako příjemnější?
Protože za "volím si..." je odpovědnost, vlastní volba délky a obsahu. Za "musím" je oběť...