Strach nepřichází od „zla“. Kdo nebo co je vlastně zlo?
Není to čarodějnice. Není to temný mág. Není to „někdo mocný“.
Zlo je vždycky zase a pořád jen člověk. Člověk, který zapomněl, kým je.
Člověk má dvě tváře – tu světlou a tu temnou.
Má touhy – buď rodící se ze srdce, nebo vyrůstající z bolesti.
Buď je propojen sám se sebou… nebo není. Buď vyznává ctnosti – nebo padá do neřestí.
A to všechno není pohádka. To je skutečnost.
Stejně jako nůž – může krájet chléb, nebo zabít.
Internet – může být nádobou moudrosti, nebo stokou klamů a manipulace.
Nemluvím o tom, jestli se máme bát zbraní.
Zbraně vznikly ze strachu. Ti, kdo se bojí – zbrojí.
A kdo zbrojí, není mocný. Je ne-mocný.
„Mocnosti“, které zbrojí, nejsou ve skutečnosti mocné.
Jsou ne-mocné.
Stejně jako nemocný člověk nemá moc – jen hledá, jak ji nahradit silou.
A čím větší strach, tím víc touhy ovládat.
A čím větší touha ovládat, tím víc stád.
A stáda se ovládají sliby. Slibem nezarmoutíš!
Ti, kdo ještě nejsou probuzeni – ti, jejichž duchovní podstata je mladá nebo unavená – hledají vedení.
Hledají vůdce, který za ně ponese odpovědnost.
A najdou ho.
Najdou někoho, kdo ví, že existují „prázdné nádoby“, které se chtějí nechat řídit.
Najdou někoho, kdo ví, jak těmto lidem slíbit velikost, sílu, bezpečí, slávu.
A pak vzniká masa, která křičí:
„Já k nim patřím!“
„Já jsem oni!“
„Já jsem veliký, protože jsem součástí něčeho velkého!“
Ale oni nejsou velcí.
Jsou jen… prázdní. A prázdnota miluje rámus.
My ale víme – dobro není slabost.
Dobro je podstata. Dobro není slib.
Dobro je čin. V každodennosti. V tichu.
V rozhodnutí nezabít, nezranit, neuhnout ze své pravdy.
Tam, kde vládne zlo – vládne strach.
A kde je strach, tam se řetězí ovládání:
„Já tě zastrašuju, protože se tě bojím.
A ty se budeš bát – a zastrašíš další.
A oni zastraší další.“
A běda, když se přestaneš bát!
Protože ten, kdo už se nebojí,
je svobodný.
Tohle všechno už známe.
Z pohádek, z rodin, z prací, z válek, z ticha mezi lidmi.
Manipulace strachem je pořád královská disciplína těch, kdo nemají v sobě světlo.
A přitom i oni byli kdysi dětmi. Možná ho ztratili. Možná ho nikdy nevzali do ruky.
Ale pak přijde otázka:
„A co ti dává to tvoje dobro? Co z toho máš?“
A dobrý může odpovědět jen:
„Mám sebe. A to ty nemáš.“
Protože oni – ti „mocní“ – nemají sebe.
Mají jen strach. A strach není síla.
Je to absence spojení.
Je to tělo bez dechu. Slovo bez smyslu.
Země bez domova.
A právě proto dobro není zbraň.
Dobro je domov.
Dobro je kořen a křídlo.
Dobro je tvůj pocit, když si večer sedneš a víš,
že jsi dnes nezradil/a sama sebe - to nejcennější, co máš.
Zlo není v magii.
Zlo není v systémech.
Zlo je v tom, že se člověk odpojí.
A dobro je návrat.
Návrat k sobě.
Bez strachu.
Bez slibů.
Bez stáda.
Sám. Ale pravdivý.